Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 14

 Nahoru [Svépomoc]

V demokratickém právním státě (srov. ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy) jsou subjektivní soukromá práva chráněna především prostřednictvím státních orgánů, zejména soudů (srov. též ustanovení § 12).

Svépomoc jako zajištění ochrany svých vlastních práv pak představuje výjimku z tohoto pravidla. Její přípustnost je proto právem limitovaná, a snad i z toho důvodu nebývá svépomoc až tak často využívaná. K podmínkám přípustnosti svépomoci srov. níže. Se svépomocí nelze zaměňovat svémoc, tj. svévolné zmocnění se věci nebo práva, které je zakázáno¹ (srov. například ustanovení § 1003).

Institut svépomoci byl dříve upraven v ustanovení § 6 ObčZ, jež bylo podrobeno kritice ze strany teorie.² Podle Důvodové zprávy³ ustanovení § 6 ObčZ obsahovalo rigidní kritérion objektivně posuzovaného "přiměřeného způsobu", jímž má být svépomocí nepřiměřené zásah odvrácen. Nová úprava je tedy výsledkem snahy zákonodárce po nápravě dřívější nevyhovující úpravy.

Smysl a účel úpravy

Řečeno slovy zákonodárce, po osobě, jejíž soukromá práva jsou dotčena, "nelze vážně žádat, aby trpně čekala na pomoc státu nebo orgánu (veřejné moci), když ta nepřichází, anebo vzhledem k akutnosti nebezpečí nemůže přijít včas".⁴ Za specifických podmínek, které jsou vymezeny v ustanovení § 14 odst. 1 a 2, proto zákonodárce svépomoc připouští. Podstatné je, že v obou případech je k svépomoci oprávněna výlučně osoba, jíž hrozí zásah do jejího (soukromého) práva. Ustanovení § 14 tedy neupravuje případnou pomoc třetí osoby, na rozdíl od nutné obrany (srov. ustanovení § 2905) a krajní nouze (srov. ustanovení § 2906).

Dovolená svépomoc vylučuje protiprávnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3844/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod publ. č. 70/2018), tzn. nelze dovozovat ani vznik povinnosti k náhradě případné újmy u osoby, která svépomoc k odvrácení hrozby porušení svého práva použila.

Svépomoc podle ustanovení § 14 odst. 1

Podle ustanovení § 14 odst. 1 se svépomoc připouští za těchto podmínek:

a) právo osoby je ohroženo,

b) je zřejmé, že zásah veřejné moci by přišel pozdě,

c) svépomoc je realizována přiměřeným způsobem.

Ohrožené právo v ustanovení § 14 není nijak blíže specifikováno. Může se jednat o právo osobní i majetkové. Podstatné je, že toto ohrožení není podmíněno (např. protiprávností). Hrozba musí být reálná (nikoliv potenciální) a trvající, neboť kdyby netrvala, sotva by bylo možné dovodit nutnost okamžitého řešení ze strany osoby, jejíž právo je ohroženo, a nemožnost vyčkat zásahu veřejné moci.

Jde-li o včasnost zásahu veřejné moci, je nutno brát v úvahu, že primárně povolány k ochraně subjektivních soukromých práv jsou právě orgány veřejné moci (soudy). Má-li osoba, jejíž právo je ohroženo, k dispozici prostředek, kterým může být jejímu ohroženému právu dostatečně rychle a efektivně poskytnuta ochrana, je vyloučena svépomoc. Včasný je takový prostředek, který zajistí účinné odvrácení porušení subjektivního soukromého práva (tj. tak, aby k porušení práva vůbec nedošlo), tedy nikoli takový, který napraví následky již porušeného práva.

Kritérium včasnosti je vždy nutno posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti věci a je třeba je posuzovat individuálně. Lze přitom zvažovat i možnost využít například institut předběžného opatření (srov. ustanovení § 74 a násl. OSŘ), kdy o návrhu je soud povinen rozhodnout bezodkladně, při absenci nebezpečí z prodlení do sedmi dnů od podání návrhu (srov. ustanovení § 75c odst. 2 OSŘ); je však přitom třeba zvážit, že smyslem předběžného opatření není konečná úprava poměrů a že předběžné opatření předpokládá následné vedení řízení, v němž naopak poměry mají být definitivně upraveny (srov. ustanovení § 76 odst. 3 OSŘ). Lze zvažovat též ochranu prostřednictvím žaloby z rušené držby (srov. ustanovení § 176 a násl. OSŘ; k tomu dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4580/2017), kdy o žalobě má soud rozhodnout do patnácti dnů od zahájení řízení (srov. ustanovení § 177 odst. 1 OSŘ), případně do třiceti dnů od zahájení řízení, jde-li o zákaz provádění nebo odstraňování stavby (srov. ustanovení § 177 odst. 2 OSŘ). Teprve za situace, kdy by nebyl žádný z prostředků ochrany prostřednictvím orgánů veřejné moci včasný, je splněna podmínka uvedená sub b).

Požadavek přiměřenosti je dán mj. účelem úpravy svépomoci, tj. ochrana subjektivního soukromého práva osoby, které je ohroženo. Tato ochrana nemůže být nepřiměřená, nemůže zasahovat jinou osobu více, než je nutné, zejména nemůže vést ke vzniku újmy, která není nutná či proporcionální ve vztahu k chráněnému právu. Rovněž přiměřenost je vždy nutné posuzovat s ohledem na specifické okolnosti jednotlivé věci, zejména povahu práva, které je ohroženo, charakter hrozící újmy, způsob provedení a intenzitu provedeného zásahu apod. Je třeba přitom zvážit též to, že osoba odvracející hrozbu jedná zpravidla za mimořádných (ve smyslu nikoli běžných) okolností, což nepochybně ovlivňuje její chování. Jestliže dojde k excesu, např. poškození věci, je zasahující osoba povinna k náhradě vzniklé újmy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1335/2013).

Všechny tři shora uvedené podmínky musí být splněny kumulativně.

Svépomoc podle ustanovení § 14 odst. 2 věta první

Z druhého odstavce komentovaného ustanovení plyne, že svépomoc může směřovat nejenom k vlastní ochraně ohroženého práva, ale též k zajištění práva (srov. druhou větu). Takovým "zajištěním práva" je zajištění předpokladů pro následné uplatnění práva, např. zadržení osoby a následné zjištění její totožnosti přivolaným policejním orgánem jako faktický předpoklad následné možnosti uplatňovat náhradu újmy.

První věta ustanovení § 14 odst. 2 (podobně jako dříve ustanovení § 6 ObčZ)…