dnes je 27.9.2022

Input:

Nález 133/2000 SbNU, sv. 19, K neplatnosti dohody o vydání nemovitosti

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 19, nález č. 133

I. ÚS 45/2000

K neplatnosti dohody o vydání nemovitosti

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu nelze od stěžovatelů spravedlivě požadovat, aby využili možnosti podat mimořádný opravný prostředek-dovolání za situace, kdy by bylo jeho podání zjevně neefektivní a neúčinné (srov. např. nález ze dne 25. 4. 1996 sp. zn. IV. ÚS 240/95, in: Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, str. 298).

Podle § 39 občanského zákoníku je „neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.“. Neplatnost právního úkonu podle tohoto ustanovení je vždy absolutní. Jestliže tedy byla uzavřena dohoda o vydání pozemku, nicméně tento pozemek byl zastavěn, a existovala proto zákonná překážka pro jeho vydání podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, neshledal Ústavní soud důvod - z ústavněprávního hlediska - zpochybňovat právní závěr obecných soudů, že předmětná dohoda (byť schválená pozemkovým úřadem) je neplatná a že z ní proto nelze dovozovat ani právo oprávněných osob na zaplacení částky za užívání nemovitosti. Jestliže totiž tyto osoby nejsou vlastníky zmíněného pozemku, nenáleží jim ani náhrada za jeho užívání.

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 20. září 2000 sp. zn. I. ÚS 45/2000 ve věci ústavní stížnosti J. D. a spol. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 z 15. 2. 1999 sp. zn. 20 C 8/99 a proti rozsudku Městského soudu v Praze z 20. 10. 1999 sp. zn. 13 Co 314/99 o zamítnutí žaloby stěžovatelů o zaplacení náhrady za užívání nemovitosti.

I. Výrok

Ústavní stížnost se zamítá.

II. Odůvodnění

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 2. 1999 sp. zn. 20 C 8/99 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé (žalobci) domáhali proti žalovanému (obec hl. m. Praha) zaplacení částky 64 890 Kč s příslušenstvím.

V odůvodnění rozsudku obvodní soud uvedl, že se žalobci domáhali zaplacení zmíněné částky jako náhrady za užívání nemovitosti (pozemkové parcely č. 2600/1 v kat. ú. L.) žalovaným, neboť tato nemovitost byla stěžovatelům vydána na základě dohody ze dne 3. 6. 1992, uzavřené podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), s podnikem S., l. a z. Praha, s. p., a schválené Pozemkovým úřadem v Praze; stěžovatelé však tuto parcelu užívat nemohou, protože je na ní umístěna silnice. O této věci prý bylo rozhodnuto již několikrát, naposledy tak, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s odůvodněním, že se soud musí zabývat platností vydávací dohody ze dne 3. 6. 1992. Obvodní soud konstatoval, že podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě nelze vydat pozemek, jestliže byl po přechodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn, a lze jej vydat pouze tehdy, jestliže stavba nebrání zemědělskému nebo lesnímu využití nebo jedná-li se o stavbu movitou nebo dočasnou, jednoduchou nebo drobnou nebo pod povrchem země. V řízení prý nebyla zpochybněna skutečnost, že v době

Nahrávám...
Nahrávám...