dnes je 7.12.2022

Input:

Nález 140/1996 SbNU, sv. 6, K otázce právního nástupnictví po oprávněných osobách podle zákona č. 229/1991 Sb.

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 6, nález č. 140

III. ÚS 32/96

K otázce právního nástupnictví po oprávněných osobách podle zákona č. 229/1991 Sb.

K přechodu vlastnického nároku z oprávněné osoby na její právní nástupce došlo ve smyslu § 4 odst. 2 písmeno c) zákona č. 229/1991 Sb. ex lege. Lze souhlasit s tím, co uvádí ve svém vyjádření krajský soud, totiž že ustanovení § 4 zákona č. 229/1991 Sb. je ve vztahu k občanskému zákoníku lex specialis upravující přechod nároků a že nárok na vydání věci podle tohoto zákona není odvozen od dědického práva, ale ze zvláštního nástupnictví, daného ustanovením § 4 odst. 2 tohoto zákona. Rovněž tak lze souhlasit s názorem, že pojmem „manžel“, uvedeným v § 4 odst. 2 písmeno c) tohoto zákona, se míní manžel původní oprávněné osoby, uvedené v odst. 1 téhož ustanovení. Nelze však souhlasit s tím, že opětovným sňatkem pozůstalého manžela byl „přetržen“ právní vztah manžela (resp. vdovce) oprávněné osoby ve smyslu restitučních zákonů tím, že v době rozhodování o restitučních nárocích již nebyl stěžovatel v právním postavení vdovce. Podle názoru Ústavního soudu je rozhodující, zda existoval právní vztah manželství v době smrti oprávněné osoby. Je totiž třeba důsledně odlišovat nároky rodinněprávní, nároky sociálního zabezpečení a nároky restituční. Odkaz krajského soudu na zákon o sociálním zabezpečení, který uvádí ve vyjádření k ústavní stížnosti, tu není na místě. Opětovným sňatkem nepochybně z hlediska rodinného práva a práva sociálního zabezpečení zaniká právní stav „vdovec“, avšak tím nezaniká právní vztah „manžel osoby uvedené v odst. 1“ podle § 4 odst. 2 písmeno c) zákona č. 229/1991 Sb. a jeho restituční nároky.

Nález

Ústavního soudu České republiky (III. senátu) ze dne 12. prosince 1996 sp. zn. III. ÚS 32/96 ve věci ústavní stížnosti MVDr. V. G. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 16. 3. 1995 sp. zn. 19 Co 10/95 o vydání části nemovitosti.

I. Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 1995 čj. 19 Co 10/95-52 se zrušuje.

II. Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 1995 čj. 19 Co 10/95-52 s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho základních práv, spočívajících v čl. 90 Ústavy a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a že soudy (Okresní soud v Rakovníku a Krajský soud v Praze) porušily ustanovení § 132, § 211 a § 221 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“).

Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 2. 12. 1993 čj. 2 C 133/93-33 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti odpůrci MUDr. J. L., aby mu byla uložena povinnost učinit projev vůle, směřující k vydání 1/12 zemědělských pozemků v k.ú. M., okres R. Při svém rozhodování vycházel soud ze zjištění, že navrhovatel není ve smyslu § 4 zákona č. 229/1991 Sb. osobou oprávněnou domáhat se nároku podle citovaného zákona, včetně nároku na vydání poměrné části vydaných nemovitostí podle ust. § 13 odst. 2 citovaného zákona. Původním vlastníkem sporných nemovitostí byl do výše 1/2 F. K., otec M. G., dříve L., rozené K. - manželky žalobce. Manželka žalobce však v roce 1986 zemřela a

Nahrávám...
Nahrávám...