dnes je 12.10.2024

Input:

Nález 156/2002 SbNU, sv.28, K možnosti účastníků řízení právně i skutkově argumentovat před soudem

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 28, nález č. 156

II. ÚS 369/01

K možnosti účastníků řízení právně i skutkově argumentovat před soudem

Je povinností soudů interpretovat jednotlivá ustanovení občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Podle § 221 odst. 1 o. s. ř. nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší. Odvolací soud podle § 219 o. s. ř. rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné. Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení. Změna právního náhledu, jež ale změnu rozhodnutí soudu prvního stupně neopodstatňuje (§ 220 o. s. ř.), je tudíž důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. Ústavní soud v této souvislosti již v nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 218/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 160) zaujal stanovisko, dle něhož v situaci, když soud odvolací při řešení případu opustil režim zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a věc posoudil z hlediska obecné ochrany vlastnického práva v občanském zákoníku, aniž však v řízení vydání jeho rozhodnutí předcházejícím dal možnost stěžovatelům se k tomuto posouzení vyjádřit, a uplatnit tak námitky, které obecně právní úprava připouští, v podstatě porušil zásadu dvouinstančního řízení, a ve svých důsledcích tak uvedeným postupem zasáhl do práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Nález

Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 18. prosince 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 ve věci ústavní stížnosti J. P. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze 4. 4. 2000 sp. zn. 8 C 424/99 a rozsudku Městského soudu v Praze z 10. 1. 2001 sp. zn. 54 Co 379/2000, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na určení, že nemovitosti jsou ve vlastnictví státu.

I. Výrok

1. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2001 č. j. 54 Co 379/2000-47 se zrušuje.

2. Ve zbývající části se ústavní stížnost zamítá.

II. Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadl navrhovatel (stěžovatel) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2001 č. j. 54 Co 379/2000-47, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 4. 2000 č. j. 8 C 424/99-25, neboť má za to, že na základě uvedených rozsudků bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“).

Stěžovatel se žalobou, podanou dne 27. 6. 1995 proti České republice - Ministerstvu financí, Ministerstvu financí, městské

Nahrávám...
Nahrávám...