Nález 162/1999 SbNU, sv.16, K rovnosti účastníků soudního řízení
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 16, nález č. 162
I. ÚS 323/97
K rovnosti účastníků soudního řízení
Je sice pravdou, že při doručování v případě, že je účastník civilního řízení zastoupen advokátem, je možno aplikovat § 49 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Avšak v rámci vlastního postupu soudu v průběhu celého řízení, zejména v rámci dokazování, si musí soud počínat tak, aby respektoval princip rovnosti účastníků zakotvený v § 18 o. s. ř., čl. 37 odst. 3, jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Výrazem rovnosti účastníků je i jejich právo být přítomni při jednání před soudem. Zásada rovnosti účastníků je rovněž významným interpretačním pravidlem při výkladu procesněprávních předpisů. Proto i při interpretaci § 115 o. s. ř. je třeba z této zásady vycházet. Podle tohoto ustanovení k nařízenému jednání předvolá předseda senátu účastníky. Tak tomu je většinou při prvním jednání, při němž má být účastník vyslechnut. Nebyl-li účastník předvolán k soudnímu jednání, a to ani před soudem prvního stupně ani před odvolacím soudem, došlo tím k porušení uvedených ustanovení jak o. s. ř., tak Listiny základních práv a svobod.
Nález
Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 23. listopadu 1999 sp. zn. I. ÚS 323/97 ve věci ústavní stížnosti P. B. proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 13. 9. 1996 sp. zn. 15 C 176/95 a Městského soudu v Praze ze 6. 6. 1997 sp. zn. 13 Co 180/97 o zamítnutí návrhu na restituci majetku.
I. Výrok
Ústavní stížnosti se vyhovuje a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 1997 sp. zn. 13 Co 180/97 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 9. 1996 sp. zn. 15 C 176/95 se zrušují.
II. Odůvodnění
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 180/97 ze dne 6. 6. 1997, jakož i rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 15 C 176/95 ze dne 13. 9. 1996. Předmětná rozhodnutí stěžovatel napadl též u Nejvyššího soudu dovoláním, které bylo usnesením sp. zn. 2 Cdon 1578/97 ze dne 24. 5. 1999 odmítnuto jako nepřípustné.
Ústavní stížnost je odůvodněna tím, že postupem obou soudů došlo zejména k porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), podle něhož mají všichni účastníci před soudem rovná práva, a dále k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 8 a 10 Všeobecné deklarace lidských práv. Porušení všech vyjmenovaných ustanovení spatřuje stěžovatel v tom, že v řízení před soudem prvního stupně bylo porušeno ustanovení § 115 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jež ukládá předsedovi senátu k jednání nařízenému k projednání věci samé předvolat účastníky řízení a toto předvolání jim včas doručit. Předvolání k jednání však bylo doručeno pouze právní zástupkyni stěžovatele, nikoli však jemu samotnému, přičemž připojenou výzvu, aby o jednání „vyrozuměla navrhovatele“, nelze chápat jako splnění povinnosti doručit předvolání navrhovateli jako účastníku. Právní zástupkyně poté včas, a to tři dny před…
