dnes je 28.3.2024

Input:

Nález 176/2004 SbNU, sv. 35, K rozhodování o náhradě škody dlužníkem po prohlášení konkursu na jeho majetek

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 35, nález č. 176

II. ÚS 546/02

K rozhodování o náhradě škody dlužníkem po prohlášení konkursu na jeho majetek

Účelem ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, není ochrana zájmů dlužníka, resp. obžalovaného, nýbrž toliko koncentrace všech sporů vzniklých z pohledávek vůči dlužníkovi (obžalovanému) a jejich „přechod“ do zvláštního režimu zákona o konkursu a vyrovnání. Rozhodnutí soudu, které výše zmíněnou procesní překážku nerespektuje, sice porušuje obecný princip právní jistoty, když konkursní věřitelé i konkursní dlužník oprávněně očekávají, že veškeré relevantní spory budou řešeny v rámci zákona o konkursu a vyrovnání, nicméně Ústavní soud má za to, že negativní dopad tohoto pochybení na právní sféru stěžovatele je minimální.

K tomuto závěru Ústavní soud vedla zejména skutečnost, že účinky prohlášení konkursu, mezi něž patří i nemožnost napadený výrok o náhradě škody vykonat [§ 14 odst. 1 písm. e) zákona o konkursu a vyrovnání], stále trvají, neexistuje tedy zásadní rozdíl mezi stavem existujícím a stavem, který by nastal v případě zákonného postupu obecných soudů, tedy odkázání poškozeného na řízení občanskoprávní. Procesní záruky, kterých by se stěžovateli v občanskoprávním řízení dostalo, jsou z hlediska ochrany jeho práv srovnatelné s rozhodováním v adhezním řízení a na konečný výsledek sporu, tedy hmotněprávní rovinu, by neměly podstatný vliv.

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu* složeného z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické - ze dne 24. listopadu 2004 sp. zn. II. ÚS 546/02 ve věci ústavní stížnosti Ing. P. W. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci z 26. 3. 2002 sp. zn. 2 To 205/2001 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze 3. 9. 2001 sp. zn. 40 T 9/98, jimiž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry a odsouzen k trestu odnětí svobody a k trestu zákazu činnosti a byla mu uložena povinnost nahradit škodu.

Výrok

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností podanou včas, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), stěžovatel brojí proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2002 sp. zn. 2 To 205/2001 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2001 sp. zn. 40 T 9/98. Stěžovatel namítá, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), dále ústavní princip procesní rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, nebyla respektována ústavní zásada presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny a bylo dotčeno jeho právo na obhajobu vyplývající z čl. 40 odst. 3 Listiny.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje a v souladu s §

Nahrávám...
Nahrávám...