Nález 18/1998 SbNU, sv.10, K organizování trestného činu
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 10, nález č. 18
IV. ÚS 418/97
K organizování trestného činu
Za organizátora spáchání trestného činu je podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. a) trestního zákona pokládán ten, kdo spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil. Za zosnování trestného činu je považována činnost spočívající nejen v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ale i ve vypracování plánu na jeho spáchání, vyhledání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělování úkolů těmto osobám před spácháním trestného činu a pod. Za řízení trestného činu jsou pak považovány úkony spočívající v usměrňování všech osob podílejících se na trestné činnosti, vydávání konkrétních pokynů těmto osobám apod. Všechny uvedené momenty pak naznačují, že organizátor spáchání trestného činu se na něm podílí dominantním způsobem.
I když se Ústavní soud jinak distancuje od hodnocení důkazů obecnými soudy, jsou-li závěry soudu o naplnění skutkové podstaty organizátorství trestného činu podle jeho názoru v extrémním rozporu s tím, co provedeným dokazováním bylo zjištěno, nemůže tuto skutečnost ponechat bez povšimnutí.
Nález
Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 9. února 1998 sp. zn. IV. ÚS 418/97 ve věci ústavní stížnosti 1) R. M., 2) K. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 11. 9. 1997 sp. zn. 2 To 61/97 o odsouzení za organizátorství trestného činu loupeže.
I. Výrok
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 1997 č. j. 2 To 61/97-1377 se zrušuje.
II. Odůvodnění
Ve včas podané ústavní stížnosti proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 1995 čj. 10 T 18/94-1043 ve výroku o vině a trestu stěžovatele a kterým byl stěžovatel uznán vinným organizátorstvím k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. a) k § 234 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, oba stěžovatelé tvrdí, že postupem orgánů činných v trestním řízení, jakož i rozsudkem Vrchního soudu v Praze, byla porušena jejich práva zaručená Ústavou a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, kterými je Česká republika vázána. Stalo se tak tím, že Vrchní soud v Praze nerespektoval předchozí nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997 sp. zn. IV. ÚS 153/96 a neodstranil vady řízení tímto soudem v jeho nálezu konstatované, které ve svém důsledku vedly k porušení jeho práva na veřejný a spravedlivý proces, jakož i práva na obhajobu podle článku 6 odst. 1, 3 písm. b), c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva). Stěžovatelé poukazují na to, že při opětovném projednání jejich odvolání vrchní soud neprovedl jakékoliv důkazy, vynesl rozsudek shodného znění jako v předchozím rozsudku a uvedl, že se necítí být vázán odůvodněním nálezu Ústavního soudu. Jak stěžovatel dále uvádí, dovodil vrchní soud existenci subjektivní stránky organizátorství k trestnému činu loupeže pouze z momentů zjevně spekulativní povahy. Posléze pak tím, že vrchní soud odmítl svou vázanost právním názorem Ústavního soudu vysloveným v jeho nálezu a za nezměněné důkazní situace, aniž by…