dnes je 30.11.2022

Input:

Nález 19/2002 SbNU, sv. 25, K dokazování v trestním řízení; K právu na obhajobu

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 25, nález č. 19

II. ÚS 213/2000

K dokazování v trestním řízení
K právu na obhajobu

Podle § 314g odst. 2 věty prvé trestního řádu byl-li podán proti trestnímu příkazu oprávněnou osobou ve lhůtě odpor, trestní příkaz se tím ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení; při projednání věci v hlavním líčení není samosoudce vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu. Zásada zákazu reformationis in peius zde tedy obecně neplatí. Uložení přísnějšího trestu ovšem nemůže být založeno na libovůli soudu, ale musí odpovídat zjištěným skutečnostem. Při stanovení výše trestu obecný soud vycházel ze skutečností, jež mu musely být známy již v okamžiku rozhodnutí věci trestním příkazem, jímž rozhodl o trestu odnětí svobody v délce šesti měsíců. Obžalovaný přesto byl po provedeném hlavním líčení odsouzen k trestu odnětí svobody v délce dvaceti měsíců. Ústavní soud se proto domnívá, že týmž skutečnostem odůvodňujícím uložení přísnějšího trestu byla obecným soudem v různých fázích trestního řízení přikládána bez rozumného vysvětlení rozdílná váha, a to v neprospěch obžalovaného.

Vzhledem k tomu, že obžalovaný je ústřední postavou celého trestního stíhání, jsou podmínky pro možnost konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti zvlášť vymezeny. Hlavní líčení se má konat zásadně v jeho přítomnosti, neboť jako procesní strana má důležitá práva, která lze v plném rozsahu uplatnit právě při něm. Z uvedeného pravidla je proto možné vybočit jen zcela výjimečně. Z nařízeného hlavního líčení, v němž se soud prvního stupně rozhodl jednat v nepřítomnosti obžalovaného, se omluvila pouze jeho právní zástupkyně, kdežto obžalovaný za daných okolností pouze trval na svém právu na pomoc obhájce vyplývajícím z čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť se nehodlal hlavního líčení účastnit bez přítomnosti svého obhájce. Postup soudu prvního stupně, který rozhodoval v nepřítomnosti obžalovaného, přestože ten sám překážku účasti na hlavním líčení nezpůsobil a svou nepřítomnost zdůvodnil potřebou přítomnosti obhájce na hlavním líčení, vyvolává u Ústavního soudu vážné pochybnosti o jeho souladu se standardy trestního řízení zaručenými Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

Nález

Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 20. února 2002 sp. zn. II. ÚS 213/2000 ve znění opravného usnesení ze dne 7. března 2002 ve věci ústavní stížnosti M. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 21. 2. 2000 sp. zn. 9 To 18/2000, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 z 10. 11. 1999 sp. zn. 2 T 57/99, kterým byl stěžovatel shledán vinným trestným činem poškozování cizí věci a trestným činem útoku na veřejného činitele a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.

I. Výrok

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. 2 T 57/99 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2000 sp. zn. 9 To 18/2000 se zrušují.

II. Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších

Nahrávám...
Nahrávám...