dnes je 28.11.2022

Input:

Nález 51/2004 SbNU, sv. 33, K poučovací povinnosti soudu; K označení účastníka řízení

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, nález č. 51

IV. ÚS 22/03

K poučovací povinnosti soudu
K označení účastníka řízení

Pokud je v podání jako účastník řízení označen někdo, kdo účastníkem řízení nemůže být, má podání vadu, k jejímuž odstranění musí být účastník vyzván. Jestliže v daném případě z obsahu žaloby bylo zřejmé, že směřuje proti státu a nikoliv proti organizační složce státu, která před soudem pouze za stát jedná, ale sama nemůže být účastníkem řízení, bylo zjevné, že podání nemá náležitosti stanovené v § 79 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a bylo tedy povinností soudu účastníka řízení podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzvat k odstranění této vady podání. Protože se jedná o vadu, jejíž neodstranění brání pokračování řízení, měl soud účastníka poučit podle § 43 odst. 2 o. s. ř. o následcích nevyhovění výzvě. Pokud tak obecné soudy neučinily, porušily čl. 90 Ústavy České republiky, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.

Poučovací povinnost nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva (tedy poučení v otázce věcné legitimace). Takovým hmotněprávním poučením by v konkrétním případě bylo, jak správně poukazuje Nejvyšší soud, například poučení o tom, kdo je v daném případě zaměstnavatelem žalobce. Nicméně nevybočovalo by z rámce procesního poučení, pokud by soudy vyzvaly žalobce, aby odstranil vadu podání spočívající v nesprávném označení účastníka řízení na straně žalovaného tak, aby označení účastníka odpovídalo znění ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., ovšem bez uvedení, jak by mělo takové označení znít konkrétně.

Nález

Ústavního soudu (II. senátu)* ze dne 6. dubna 2004 sp. zn. IV. ÚS 22/03 ve věci ústavní stížnosti Ing. Š. S. proti usnesení Nejvyššího soudu z 22. 10. 2002 sp. zn. 21 Cdo 366/2002, jímž bylo zamítnuto dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze 14. 8. 2001 sp. zn. 17 Co 480/2001, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 z 10. 5. 2001 sp. zn. 26 C 29/2001 o zastavení řízení o náhradu mzdy z důvodu nedostatku způsobilosti žalovaného být účastníkem řízení.

Výrok

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 10. 2002 č. j. 21 Cdo 366/2002-44, Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2001 č. j. 17 Co 480/2001-31 a Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 5. 2001 č. j. 26 C 29/2001-17 se zrušují.

Odůvodnění

Stěžovatel napadl včas podanou ústavní stížností ze dne 10. 1. 2003 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002 č. j. 21 Cdo 366/2002-44, jímž bylo zamítnuto dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2001 č. j. 17 Co 480/2001-44 ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 5. 2001 č. j. 26 C 29/2001-17. Ústavní stížnost směřovala proti všem výše uvedeným rozhodnutím.

Obvodní soud pro Prahu 7 ve svém usnesení ze dne 10. 5. 2001 č. j. 26 C 29/2001-17 zastavil podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) řízení o náhradu mzdy z důvodu nedostatku způsobilosti žalovaného být účastníkem řízení, v čemž shledal nedostatek

Nahrávám...
Nahrávám...