dnes je 29.6.2022

Input:

Nález 55/2000 SbNU, sv. 18, K rozhodování soudu bez jednání podle § 250f občanského soudního řádu, ve znění před novelou

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 18, nález č. 55

III. ÚS 276/98

K rozhodování soudu bez jednání podle § 250f občanského soudního řádu, ve znění před novelou

Ústavně zaručené právo na soudní ochranu vtělené při ochraně práva do stanoveného postupu vymezeného podle povahy věci tím kterým procesním řádem svou povahou i významem jako základní předpoklad spravedlivého procesu představuje - jak ostatně Ústavní soud již dříve a opakovaně vyložil - základní podmínku zákonného a ústavně souladného rozhodnutí; proto také stojí a musí stát pod důslednou ochranou Ústavního soudu, a jako takové představuje jednu z podmínek možné ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti a jurisdikce obecných soudů.

Nález

Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 11. dubna 2000 sp. zn. III. ÚS 276/98 ve věci ústavní stížnosti A. P. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 30. 4. 1997 sp. zn. 28 Ca 387/96, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Lounech, okresního pozemkového úřadu, z 6. 9. 1996 e. j. 1526/96-R/4668/93/Ver, že stižovatelka není vlastnicí nemovitostí.

I. Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 1997 sp. zn. 28 Ca 387/96 se zrušuje.

II. Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou podle doložky právní moci vyznačené na ústavní stížností napadeném rozhodnutí opožděně [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon“)] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1997 (28 Ca 387/96-32), jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Lounech, okresního pozemkového úřadu, ze dne 6. 9. 1996 (1526/96-R/4668/93/Ver); tímto rozhodnutím bylo vysloveno (§ 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, že stěžovatelka (v řízení před pozemkovým úřadem žadatelka) není vlastnicí nemovitostí v rozhodnutí blíže označených a popsaných. Stěžovatelka tvrdila, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená práva, mimo jiné též čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že Městský soud v Praze rozhodující o jejím opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu v režimu správního soudnictví rozhodl bez nařízení jednání [§ 250f občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění před novelou], a tak jí odepřel „dostatečné a faktické přezkoumání pro vrácení předmětných nemovitostí podle zákona č. 243/1992 Sb.“. Protože stěžovatelka tvrdila, že k opožděnému podání ústavní stížnosti došlo zaviněním obecného soudu, bylo třeba především uvážit, zda takto podanou ústavní stížnost lze vůbec meritorně projednat.

V souvislosti s posléze naznačenou otázkou si Ústavní soud stran okolností, za nichž na napadeném rozhodnutí došlo k vyznačení právní moci, vyžádal stanovisko obecného soudu; vedoucí

Nahrávám...
Nahrávám...