Nález 90/2002 SbNU, sv. 27, K vyloučení restitučního nároku, který byl odškodněn na základě Dohody mezi Československem a Velkou Británií a Severním Irskem z 28. 9. 1949 o náhradě za britský majetek, práva a oprávnění dotčené československými opatřeními plynoucími ze znárodnění, vyvlastnění neb odnětí držby, z režimu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 27, nález č. 90

I. ÚS 306/01

K vyloučení restitučního nároku, který byl odškodněn na základě Dohody mezi Československem a Velkou Británií a Severním Irskem z 28. 9. 1949 o náhradě za britský majetek, práva a oprávnění dotčené československými opatřeními plynoucími ze znárodnění, vyvlastnění neb odnětí držby, z režimu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů

Podle čl. II Dohody mezi Československem a Velkou Británií a Severním Irskem z 28. 9. 1949 o náhradě za britský majetek, práva a oprávnění dotčené československými opatřeními plynoucími ze znárodnění, vyvlastnění neb odnětí držby „jestliže nárok britského příslušníka se vztahuje na britský majetek konfiskovaný nebo odňatý nepřítelem v době od 17. září 1938 do 9. května 1945 a potom (je) dotčený jedním z různých československých opatření, spadá tento nárok pod ustanovení této dohody, i když nedošlo k restituci nebo uznání jeho majetkoprávního titulu ze strany československých úřadů před účinností této dohody. V důsledku toho československé úřady budou mít právo zastavit jakékoli řízení, které snad bylo zahájeno za účelem restituce nebo uznání právního titulu k takovému majetku.“.

V daném případě je zřejmé, že příslušným „československým opatřením“ (ve smyslu shora uvedeném) byla aplikace dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Ústavní soud nepovažuje za relevantní stěžovatelovu argumentaci, že na jeho právního předchůdce citované mezivládní dohody nedopadaly (a že proto byla porušena základní práva stěžovatele), neboť - i kdyby tomu tak bylo - v této konkrétní souzené věci smysl restitučních zákonů naplněn byl, neboť britská strana stěžovatelova právního předchůdce skutečně odškodnila.

V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na svůj dřívější právní názor - byť vyslovený toliko ve vztahu k Dohodě mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek z 18. 4. 1973 (usnesení sp. zn. III. ÚS 102/01, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 22, str. 365) - podle něhož na základě náhrady vyplacené kanadské vládě mající za následek plné a konečné vypořádání kanadských nároků vůči československému státu a jeho občanům „nelze pod aspekty ústavně zaručených základních práv a svobod nic namítat proti názoru Nejvyššího soudu, dle něhož o majetkové křivdě nelze uvažovat, pokud byl nárok uspokojen jiným způsobem, a to především z toho důvodu, že tím došlo k naplnění účelu zákona č. 87/1991 Sb.“. Ústavní soud - který ve své rozhodovací činnosti upřednostňuje materiální (a nikoliv formální) pojetí právního státu a interpretaci právních norem z hlediska jejich účelu a smyslu - tedy připouští, že není v rozporu se smyslem zákona č. 87/1991 Sb., o…