dnes je 22.8.2019
Input:

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. 26 Cdo 1322/2016

13.5.2019, , Zdroj: Verlag Dashöfer

3.9.6
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. 26 Cdo 1322/2016

Mgr. Adriana Kvítková, Mgr. Alexandra Kalandarišvili

Hlasování vlastníka jednotky na shromáždění společenství nemůže (samo o sobě) představovat protiprávní jednání. Ostatně uvedené hlasování je výkonem vlastníkova subjektivního práva, což je okolnost, která zásadně vylučuje protiprávnost; stejné jednání totiž nemůže být zároveň v souladu s právem (právním) i protiprávním.

V projednávaném případě se Nejvyšší soud zabýval kromě jiného povahou hlasování na shromáždění, tedy zda může za určitých okolností toto hlasování, neboli výkon hlasovacího práva vlastníka jednotky, představovat protiprávní jednání, a to s ohledem na odhlasovanou záležitost a okolnosti přijetí příslušného rozhodnutí na shromáždění. Nejvyšší soud ovšem dospěl k závěru, že samotné hlasování na shromáždění protiprávním jednáním být nemůže, jelikož jde o subjektivní právo vlastníka jednotky, chráněné zákonem. Nicméně, jednání související s výkonem hlasovacího práva vlastníka jednotky již může být posuzováno jako protiprávní, např. v situaci, kdy vlastník jednotky, společnost vykonávající správu domů, připraví návrh na výběr sebe sama jako správce daného domu, včetně návrhu smluvních podmínek obstarávání správy (i odměny), následně sám sebe do pozice správce domu zvolí, jelikož disponuje většinou hlasů, a rozhodne i o výši odměny obstarávání takové správy a poté uzavře z pozice pověřeného vlastníka příslušnou smlouvu o obstarávání (v podstatě sám se sebou) a vykonává správu domu za odměnu, kterou si de facto sám určil. Uvedené jednání jako celek může být posuzováno jako protiprávní, kdy příslušný soud musí zkoumat, zda takové jednání v kontextu všech zjištěných okolností případu lze charakterizovat jako jednání v rozporu s dobrými mravy, zda lze tímto jednáním způsobit jinému újmu, zda taková újma skutečně vznikla a zda je zde dána příčinná souvislost mezi daným jednáním a vznikem újmy.

Text celého rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. 26 Cdo 1322/2016

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce D. T., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Opatovická 1659/4, proti žalované LE CYGNE SPORTIF GROUPE a.s., se sídlem v Praze 4 – Vinohradech, Závišova 66/13, IČO: 61860042, zastoupené JUDr. Miroslavem Vojtěchem, advokátem se sídlem ve Včelné, Družstevní 398, o zaplacení částky 164.530,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 97 ECm 1/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2015, č. j. 6 Cmo 92/2015-113, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2015, č. j. 6 Cmo 92/2015-113, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2015, č. j. 97 ECm 1/2012-76, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce (člen Společenství vlastníků jednotek v domě čp. K., K. – dále jen „Společenství” a „předmětný dům”, resp. „dům”) se domáhal, aby mu žalovaná (rovněž členka Společenství) zaplatila částku 164.530,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení). Návrh odůvodnil zejména tvrzením, že na ustavující schůzi Společenství konané dne 11. září 2007 žalovaná zneužila svého postavení většinové vlastnice a s úmyslem „maximalizovat zisky” prosadila usnesení, že mezi ní a Společenstvím bude uzavřena smlouva (v jí navrženém znění), podle níž bude pro Společenství obstarávat správu předmětného domu za nepřiměřeně vysokou odměnu (vypočtenou z celého domu) ve výši 37.502,- Kč měsíčně, včetně DPH. Za takto přemrštěnou odměnu ji následně vykonávala na základě smlouvy, jíž den po konání ustavující schůze uzavřela jménem Společenství jako pověřená vlastnice sama se sebou. Tímto nemravným jednáním mu v letech 2007 až 2009 (dále jen „žalované období”) způsobila škodu ve výši odpovídající žalované částce, která představuje rozdíl mezi tím, co na náklady spojené se správou domu Společenství skutečně zaplatil v žalovaném období a co by na tyto náklady jinak vynaložil, jestliže by odměna za obstarávání správy domu byla určena ve výši obvyklé v daném místě a čase ze srovnatelné nemovitosti (což by podle něj činilo 5.355,- Kč měsíčně, včetně DPH).

Městský soud v Praze (soud prvního stupně) – poté, co byl v důsledku včas podaného odporu zrušen jeho elektronický platební rozkaz ze dne 7. února 2012, č. j. 97 ECm 1/2012-34 – rozsudkem ze dne 5. února 2015, č. j. 97 ECm 1/2012-76, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. října 2015, č. j. 6 Cmo 92/2015-113, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů zjistily soudy obou stupňů následující skutkový stav. Oba účastníci jsou členy Společenství, přičemž žalovaná je právnickou osobou zapsanou v obchodním rejstříku mimo jiné s předmětem podnikání správa bytového fondu. Dne 11. září 2007 konalo Společenství ustavující schůzi shromáždění vlastníků jednotek (dále též jen „shromáždění”), jíž se účastnila žalovaná se spoluvlastnickým podílem ve výši 71,34 % a společnost SLAGEM, spol. s r.o., se spoluvlastnickým podílem ve výši 1,77 %; žalobce se spoluvlastnickým podílem ve výši 18,08 % se shromáždění neúčastnil. K návrhům žalované schválilo shromáždění nejprve stanovy Společenství, podle nichž do působnosti shromáždění vlastníků jednotek náleží i rozhodování o změně osoby správce a o změně obsahu smlouvy uzavřené se správcem. Poté pověřilo žalovanou výkonem funkce výboru Společenství, schválilo usnesení, že na správu domu bude od každého vlastníka jednotky vybírán měsíční příspěvek na odměnu správce ve výši 8,- Kč za 1 m2 podlahové plochy jednotky + DPH, a přijalo též rozhodnutí, že správu domu bude obstarávat žalovaná na základě smlouvy, jejíž znění sama připravila. Pro přijetí uvedených rozhodnutí hlasovaly vždy obě přítomné vlastnice jednotek. Následujícího dne (tj. 12. září 2007) uzavřela žalovaná se Společenstvím, za něž jednala jako jeho pověřená vlastnice, smlouvu o obstarání správy (dále jen „Smlouva”), kterou měla v předmětném domě vykonávat za odměnu „ve výši schválené shromážděním vlastníků”. Na shromážděních Společenství konaných v roce 2009 žalobce opakovaně navrhoval, aby byla uzavřena nová smlouva o správě domu, jíž by vykonával jiný správce za nižší odměnu, avšak se svými návrhy byl vždy přehlasován. Až na zasedání konaném dne 25. března 2010 přijalo shromáždění Společenství rozhodnutí o ukončení Smlouvy a uzavření nové smlouvy o správě domu s jiným správcem, a to za odměnu ve výši 5.250,- Kč + DPH měsíčně; současně schválilo usnesení, že příspěvek na správu domu bude nově činit 4,50 Kč za 1 m2 podlahové plochy jednotky, včetně DPH. V žalovaném období žalobce hradil Společenství řádně a včas stanovené příspěvky na náklady spojené se správou domu. Na tomto skutkovém základě dospěly soudy obou stupňů k závěru, že uplatněný nárok na náhradu škody není opodstatněný. Podle názoru soudu prvního stupně je tomu tak především proto, že žalobce se podaným návrhem pokouší zvrátit příslušná usnesení přijatá ustavující schůzí shromáždění Společenství, čímž nepřípustně obchází zákon, neboť odpovídajícím prostředkem ochrany jeho majetkových práv, jímž mohl předejít vzniku případné škody (avšak této možnosti nevyužil), byla v tomto případě (zvláštní) žaloba na vyslovení (určení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním společenství podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.”). Odvolací soud se s uvedeným právním názorem ztotožnil a dále rovněž zdůraznil, že hlasování vlastníka jednotky na shromáždění společenství nemůže představovat „protiprávní jednání”. V této souvislosti konstatoval, že uvedené hlasování je naopak zákonným prostředkem naplňování vnitrospolečenstevní demokracie, do níž může soud zasahovat jen ve výjimečných případech (§ 11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb.), a vyjadřuje způsob formování kolektivní vůle společenství, v jehož rámci se pravidelně střetávají mnohdy i zcela protichůdné zájmy jednotlivých vlastníků jednotek. Pokračoval, že ve výsledné vůli shromáždění pak přirozeně převažují určité zájmy nad jinými zejména podle toho, jakou vahou hlasů disponují konkrétní vlastníci jednotek vzhledem k velikosti svých spoluvlastnických podílů. Dodal, že zájmy minoritních vlastníků je přitom způsobilá efektivně ochránit právě žaloba na vyslovení neplatnosti usnesení přijatého shromážděním (§ 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb.), kterou však žalobce v tomto případě nepodal. Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o.s.ř.”), a odůvodnil konstatováním, že v dovolacím řízení má být řešena otázka, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena. Především namítl, že okolnost, že nenapadl příslušná usnesení přijatá shromážděním Společenství žalobou podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb., nemůže žalovanou zprostit odpovědnosti za škodu, kterou mu způsobila nejen tím, že při rozhodování vlastníků jednotek zneužila svůj většinový spoluvlastnický podíl a prosadila usnesení, podle něhož měla pro Společenství obstarávat správu domu na základě zjevně nevýhodné smlouvy, nýbrž i tím, že následně tuto smlouvu uzavřela jménem Společenství jako pověřená vlastnice sama se sebou, a poté z takto vyvolané situace těžila na úkor ostatních vlastníků jednotek. Je toho názoru, že ani v poměrech společenství vlastníků jednotek nelze ztratit ze zřetele základní spravedlnostní principy a eliminovat zásady zákazu zneužití práva, prevence škod a přiměřenosti smluvních ujednání „jakýmsi schováváním se za pseudokolektivní rozhodování”. Navíc měl za to, že v této věci podání žaloby podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. ani nepřicházelo do úvahy, jelikož rozhodování vlastníků jednotek o tom, která osoba a za jakých smluvních podmínek bude pro společenství zajišťovat činnosti spojené se správou domu, není důležitou záležitostí ve smyslu citovaného ustanovení. Podle jeho názoru tedy v tomto konkrétním případě neměl jiný právní prostředek, jímž by se domohl právní ochrany vůči žalované, která jej poškodila svým nemravným jednáním. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s názory obou soudů, vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání žalobce (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „o.s.ř.” (srov. čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas,