Zákon o službách č. 67/2013 Sb. (a jeho novela zákonem č. 104/2015 Sb.) spolu s vyhláškou č. 269/2015 Sb.

6.5.2

Zákon o službách č. 67/2013 Sb. (a jeho novela zákonem č. 104/2015 Sb.) spolu s vyhláškou č. 269/2015 Sb.

Ing. Jiří Skuhra, CSc.

A. Pozornost při aplikaci aktuálního znění zákona v praxi by měla být směrována zejména k těmto skutečnostem:

Na povinnost deklarovanou § 7 odst. 4 písm. e) ZHE navazuje v zákonu o službách § 6 odst. 1 ZOS - Rozúčtování nákladů na vytápění a nákladů na společnou přípravu teplé vody pro dům:

"Náklady na vytápění v případě, že není stanovena povinnost instalace stanovených měřidel podle zákona o metrologii nebo zařízení pro rozdělování nákladů na vytápění, a náklady na společnou přípravu teplé vody pro dům z náměrů vodoměrů na teplou vodu podle jiného právního předpisu se rozúčtují, na základě ujednání poskytovatele služeb se všemi nájemci v domě, u družstevních bytů na základě ujednání družstva se všemi nájemci v domě, kteří jsou zároveň členy družstva, u společenství ujednáním všech vlastníků jednotek. Pokud k dohodě nedojde, rozúčtují se náklady na vytápění a společnou přípravu teplé vody podle jiného právního přepisu upravujícího podrobnosti pro rozúčtování nákladů na dodávku tepla a společnou přípravu teplé vody v domě. Změna způsobu rozúčtování nákladů na vytápění a společnou přípravu teplé vody pro dům je možná vždy až po skončení zúčtovacího období."

Nové znění § 6 odst. 1 ZOS v první větě nerespektuje odlišné tepelné charakteristiky provozu vytápěných budov¹. Vždy je nutno respektovat povinnost rozúčtovávat náklady na vytápění a náklady na společnou přípravu teplé vody podle "stanovených měřidel" nebo podle "zařízení", u teplé vody podle "vodoměrů na teplou vodu" bez možnosti odchýlení se od předepsaného postupu podle podzákonné normy k zákonu o službách. Tragickým dokladem "ustát" dotazy k nové zákonné úpravě je:

1. stanovisko zástupce odborného pracoviště MMR, že podzákonný předpis k zákonu o službách se vztahuje jen na případy, kdy s ústředním vytápěním je poskytována centralizovaně i teplé voda.
2. stanovisko SEI u technickému řešení dodávky tepla realizované prostřednictvím BPS se nejedná o centralizované poskytování teplé vody v domě. Povinnost osadit vodoměr na teplou vodu pro každý byt stanoví zákon u společné přípravy teplé vody v domě. V případě ohřevu teplé vody ve výměníku v BPS povinnost osazení vodoměru na TV není dle našeho názoru stanovena...

Mají-li tyto skutečnosti vzaty v úvahu, pak pro ty případy, kdy jde o jednotlivé (nesdružené) používání služeb vytápění nebo poskytování teplé vody nejsou k dispozici závazná pravidla podle podzákonného předpisu, které předpokládá zákon o službách (§ 6) a není splněn záměr zákona č. 406/2000 Sb., který předpokládá ve své podzákonné normě “rozúčtování nákladů“ pro energetické služby spojené s bydlením.

Ve výkladu SEI je popřen základní princip rozúčtování tepla k vytápění spočívající v ocenění tepla nejen s ohledem na absolutně měřené nebo relativně indikované množství užitého tepla, kritériálně rozdílně podle jeho určení. Nerozdělením dodávky tepla k vytápění a k ohřevu vody u BPS se dostáváme do situace, kdy zákon o službách a jeho podzákonná norma de facto vylučují, aby se při tomuto technologickém způsobu dodávky tepla do bytu postupovalo podle těchto předpisů. Rozúčtovávat náměr bytového kalorimetru jen jako dodávku tepla k vytápění nelze - dodávka je zatížena množstvím tepla k ohřevu vody, které je při různých odběrech (v závislosti na počtu členů domácnosti) v bytech domu různé, a proto nelze ztotožnit finanční ocenění tepla podle kritérií platných jen pro vytápění, např. s uplatněním kritéria na polohu bytu. Tímto způsobem, když vyjmeme BPS z pravidel pro rozúčtování tepla a teplé vody, není splněn zřejmý požadavek provázat registraci dodávky tepla v bytě s pravidly pro rozúčtování tepla k vytápění a tepla k ohřevu vody.

Těmito dvěma výklady předpisů lze pro jednotlivě poskytované služby vytápění nebo poskytování teplé vody prohlásit, že individuální úhrady za tyto služby se stanovují i podle místního ujednání. Obecně praxe “rozúčtování nákladů“ pro ně není typická, a proto lze individuální úhrady za tyto služby považovat např. za “paušální platbu“ (odvozenou z neměnného parametru podlahové plochy resp. podle počtu osob u TV).. Tzn., že v těchto případech není povinnost splnit ani ustanovení o registraci tepla a nasazení vodoměrů na teplou vodu podle zákona o hospodaření energií - je splněna podmínka výjimky, že se náklady na tyto služby nerozúčtovávají, ale individuální úhrady se stanovují jinak! Vymezení pojmu “rozúčtování nákladů“ podle zákona o hospodaření energií nemá věcný obsah, zákon tento pojem neupravuje! Zákon o službách nemá ostatně přímou návaznost na zákon o hospodaření energií a naopak. Při rozúčtování ostatních služeb (plnění) spojených s bydlením je upřednostněno smluvní "ujednání" v jednotlivých vlastnických formách bydlení při vymezení poskytovaných služeb, což ve vztahu ke službě vytápění a poskytování teplé vody neplatí – postup rozúčtování deklaruje prováděcí podzákonná norma - vyhláška č. 269/2015 Sb.

K dalším aktuálně uplatňovaným změnám zákona o službách lze konkrétně uvést:

Podstatnou, ale nenavrhovanou změnou stávajícího znění zákona, by mělo být odbourání institutu paušálu v § 9 ZOS, který byl zahrnut do zákona s razantní podporou vedení MMR představitelem vlastníků soukromých bytových domů a to v rozporu s výsledky vnitřního a meziresortního připomínkového řízení. Tímto způsobem se služby stávají ziskovým prvkem v podnikání tak jako tomu je u nájemného pro sociálně slabé domácnosti, čerpající dvě sociální podpory na úhradu těchto nezdůvodněných plateb. Na druhé straně lze tento institut využít k vyúčtování služeb, vč. vytápění - bez přihlédnutí k měření nebo indikaci, což je další neorganická výjimka z povinnosti "měřit".

Ustanovení § 6 odst. 3 ZOS (viz citace níže), následně konkretizované v jeho podzákonné normě dolní a horní mezí s odchylkou od měrné nákladové hodnoty (ve vyhlášce s hodnotou záporné odchylky 20%) a horní mezí (s kladnou odchylkou 100%) je mimo experimentální dlouhodobou zkušenost. V případě překročení přípustných rozdílů musí být provedena úprava výpočtové metody, která je ve vyhlášce formulována jako primitivní iterační algoritmus bez potřebného technického zdůvodnění.

§ 6 odst. 3 ZOS"Rozdíly v nákladech na vytápění připadající na 1 m2 započitatelné podlahové plochy překročit u příjemce služeb s měřením nebo zařízením pro rozdělování nákladů na vytápění v zúčtovací jednotce hodnoty určené jako spodní a horní hranice oproti průměru zúčtovací jednotky v daném zúčtovacím období. V případě překročení přípustných rozdílů musí být provedena úprava výpočtové metody. Neumožní-li příjemce služeb instalaci stanovených měřidel podle zákona o metrologii nebo zařízení pro rozdělování nákladů na vytápění, nebo přes opakované prokazatelné upozornění neumožní jejich odečet, nebo je neoprávněně ovlivní, činí v daném zúčtovacím období u tohoto příjemce služeb spotřební složka nákladů trojnásobek průměrné hodnoty spotřební složky nákladů připadajících na 1 m2 započitatelné podlahové plochy zúčtovací jednotky."

Nejpodstatnější argument proti nepřesnosti a nesprávnosti výsledků šetření prostřednictvím RTN má být saturován vyhověním dlouhodobé snaze tzv. “trubičkové lobby“ prosadit do vyhlášky č. 372/2001 Sb., nyní do vyhlášky se stejným zaměřením nebo dokonce do zákona č. 67/2013 Sb. odborně neodůvodněné meze a postup výpočtu náhradních hodnot individuálních úhrad. Jestliže se záměr prosadil do vyhlášky č. 269/2015 Sb., pak významná část (cca 40 %) zjištění od roku 3016 byla nahrazena náhradní administrativně stanovenou úhradou (bez ohledu na věcnou a fyzikální opodstatněnost). Při rozhodování o způsobu jak stanovit meze intervalu, který nesmí překročit individuální úhrada se nepochybně projevil znalostní deficit navrhovatelů znění ustanovení zákona k metodologii metrologie a k metodám popisné statistiky při zpracovaní souboru zjištění. V metrologii měření se odhaduje pouze horní mez absolutní hodnoty celkové chyby, zpravidla volně nazývané "nejistota". Ke stanovení nejistot měření se používá rozptylu získaných individuálních zjištění. O výsledné nejistotě měření vypovídá směrodatná odchylka, nikoliv násobek průměru, který je charakteristikou polohy, na rozdíl od jiné kvalitativní statistické charakteristiky, míry rozptýlení výsledků zjišťování. Násobek směrodatné odchylky (odmocniny z rozptylu) je při vyjádření míry nejistoty mezemi individuálních úhrad volen s ohledem na zvolenou hladinu významnosti (rizika chybných rozhodnutí) formulovaných závěrů (zpravidla se spolehlivostí 90 či 95 %). Opomenutí míry rozptýlenosti v navrhovaném algoritmu stanovení náhradních hodnot úhrad, které jsou mimo stanovené meze, je úsměvné tím, že místo statistické charakteristiky míry rozptýlenosti používá násobek míry polohy (průměru).

B. Praxi v oceňování energetických služeb významně ovlivnil podzákonný předpis k zákonu o službách – vyhláška č. 269/2015 Sb. V minulosti ve vztahu k bytovým domům pro rozúčtování služeb za rok 2015 a půl druhé dekády předcházející platila vyhláška č. 372/2001 Sb., kterou se stanovila pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele. Ustanovení § 5 odst. 1 ZOS (který v tomto ustanovení nedoznal změny ani po novele tohoto zákona) stanoví pro různé vlastnické formy bydlení hlasovací kvora pro volbu způsobu rozúčtování nákladů a pro vymezení jednotlivých typů služeb. Ustanovení tohoto zákona novým znění § 6 ZOS pro rozúčtování nákladů na teplo k vytápění a na poskytování teplé vody nepřipouští, aby pravidla podle podzákonné normy měla charakter disponibilní právní normy.

Obecně platí, že podstatný text původní vyhlášky byl převzat do nové vyhlášky, jejíž vydání bylo vyžadováno jako podzákonná norma k zákonu o službách oproti stavu, kdy vyhláška č. 372/2001 Sb. byla podzákonnou normou k energetickému zákonu. Novou úpravou nebyl realizován záměr rozšířit způsob rozúčtování tepla na pravidla pro rozúčtování chladu, jak bylo jednou z dřívějších úprav energetického zákona uloženo. Podzákonná norma k zákonu o službách byla v minulosti vyžadována směrem ke stanovení pravidel pro rozúčtování studené vody (požadavek ARTAVu). Ani tento požadavek nebyl naplněn. Zpřesnění pravidel rozúčtování nákladů na služby vytápění a poskytování teplé vody není vstřícné ke všem metodikám výpočtu úhrad, např. směrem k bytovým předávacím stanicím.

V nové vyhlášce jsou nejprve patrny terminologické změny z větší části určené novelou zákona č. 67/2013 Sb. zákonem č. 104/2015 Sb. Místo "konečný spotřebitel" je užit termín "příjemce služby"; " místo "vlastník" "poskytovatel služby"; místo slovního spojení "měřiče tepelné energie nebo indikátory vytápění" slovní spojení "měřidla podle zákona o metrologii nebo zařízení pro rozdělování nákladů"; místo označení "teplá užitková voda" termín "teplá voda"; pojem "tepelná energie" je nahrazen pojmem "teplo"; označení "objekt" se mění na "dům"; místo "pravidla pro rozúčtování nákladů" jen "rozúčtování nákladů".

Změna ustanovení § 4 odst. 1 ZOS nově v§ 3 odst. 1: Číslo "40" se nahrazuje číslem "30"; "Výši základní složky určí poskytovatel služby".

Minimální hodnota základní složky individuální úhrady za teplo k vytápění se vrací na hodnotu, platnou od roku 1995 do roku 2001 podle vyhlášky č. 245/1995 Sb. a její novely č. 85/1998 Sb. Změna minimální velikosti základní složky nákladů je kontraproduktivní, protože omezí variabilitu vyhovujících individuálních úhrad a je mylně interpretována jako posílení významu spotřební složky. Nižší podíl základní složky nákladů je opodstatněn pouze u denostupňové metody a také u aplikace radiátorové metody se sofistikovanou výpočtovou metodou (např. KKS Chomutov). Nové ustanovení má tedy vadu parametrickou, když je nabízen podíl spotřební složky 70%, který nekonvenuje s dolní toleranční mezí pro individuální úhrady.

Změna ustanovení vyhlášky č. 372/2001 Sb.§ 4 odstavec 4 nově ve vyhlášce č. 269/2015 Sb. v § 3 odstavec 2:

"Rozdíly v nákladech na vytápění připadající na 1 m² započitatelné podlahové plochy nesmí překročit u příjemců služby, kde jsou instalována měřidla podle zákona o metrologii nebo zařízení pro rozdělování nákladů na vytápění, v zúčtovací jednotce hodnotu 20 % jako spodní hranice a hodnotu 100 % jako horní hranice oproti průměru zúčtovací jednotky v daném zúčtovacím období. Pokud dojde k překročení přípustných rozdílů, provede vlastník úpravu výpočtové metody u příjemců služeb, u nichž došlo k překročení některé stanovené hranice. U ostatních příjemců služeb se vychází pouze z náměrů měřidel podle zákona o metrologii nebo zařízení pro rozdělování nákladů na vytápění".

V porovnání s dosavadním pojetím, kdy byla předepisována vyhláškou pouze horní mez a dolní mez byla v praxi uplatňována fakultativně (např. mínus 25 % od průměru, např. firmou ISTA) je nyní taxativně stanovena dolní mez a to údajně s ohledem na tzv. tepelnou stabilitu domu. Hodnota dolní meze povede k výraznému nárůstu náhradních hodnot úhrady u příjemců služby s nižším náměrem, odpovídajícím teplotám interiéru pod 20 °C (průměrné teploty vnitřního prostředí jsou o 2 až 4 °C vyšší než je minimální předepsaná výpočtová teplota 20 °C). Důsledkem bude, že se nevyplatí vytápět byt resp. nebytový prostor (pro nějž je typický přetržitý režim vytápění) na teploty podprůměrné mezi 17 až 20 °C popřípadě zdůvodněně i nižší (např. developersky nabízené, ale dočasně neobsazené prostory) nebo nebytové prostory, v nichž je projektována teplota podstatně nižší než spodní mez tolerance (sklady). Místo úspor tepla v domě bude následně docházet k růstu spotřeby. V praxi uplatňovaná radiátorová metoda postupně selhává v bytových domech - charakteristickým je omezením prostupů tepla do vnějšího prostředí v důsledku stavebně konstrukčních úprav domu a stále více uplatňovaným požadavkem na hydraulické vyvážení otopných soustav. Praxe s uplatňováním kritéria minimální individuální úhrady je uplatňována i tam, kde to nemá smysl, např. při migraci příjemců služeb během zúčtovacího období. Není taxativně stanoveno, že tyto minimální úhrady lze uplatnit za celé otopné období kalendářního roku, nikoliv jen za jeho část!

Hodnota horní meze vznikla a pronikla do právního předpisu způsobem obdobným pavlačové diskuzi. Není odborně ani prakticky obhájitelná, vyhovuje pouze radiátorové metodě, která bude při posuzování výsledku zjišťování ospravedlněna nezdůvodnitelnými výraznými rozdíly v náměrech. Poskytovatelům této metody se usnadní reklamační řízení s poukazem na předpis. V praxi to znamená tolerovat úhrady, které budou až dvojnásobné oproti vyúčtování založeném na parametru podlahové plochy. Z definice horní meze navíc není zřejmé, zda ji lze "podkročit" (předpis uvádí "nesmí překročit"), tzn. stanovit jinak (pod 100 % průměru).

"Rozdíly nesmí v nákladech na vytápění připadající na 1 m² započitatelné podlahové plochy překročit u příjemce služeb s měřením nebo zařízením pro rozdělování nákladů na vytápění v zúčtovací jednotce hodnoty určené jako spodní a horní hranice oproti průměru zúčtovací jednotky v daném zúčtovacím období. V případě překročení přípustných rozdílů musí být provedena úprava výpočtové metody. Neumožní-li příjemce služeb instalaci stanovených měřidel podle zákona o…