dnes je 28.4.2024

Input:

Nález 185/2007 SbNU, sv. 47, K nejednoznačným ujednáním v kupní smlouvě

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 47, nález č. 185

II. ÚS 3/06

K nejednoznačným ujednáním v kupní smlouvě

Respekt a ochranu autonomie vůle považoval Ústavní soud ve své předchozí judikatuře za zcela elementární podmínku fungování materiálního právního státu, za původní „matrici“ vztahu mezi jednotlivcem a veřejnou mocí ve smyslu „konstanty“ vytčené před závorkou, v níž se ocitají jednotlivá specifikovaná základní práva pozitivněprávně formulovaná v reakci na jejich masové porušování autoritativními či totalitními režimy. Přesto však ochrana autonomie vůle nemůže být absolutní tam, kde existuje jiné základní právo jednotlivce nebo ústavní princip či jiný ústavně aprobovaný veřejný zájem, které jsou způsobilé autonomii vůle proporcionálně omezit.

Tímto druhým principem je zásadní ochrana té osoby, která činila právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav. Ten, kdo vyvolal určité jednání, se nesmí ex post dovolávat vad jednotlivých úkonů, které sám způsobil. Uplatňování principu důvěry v úkony dalších osob při veškerém sociálním styku s nimi je základním předpokladem pro fungování komplexní společnosti (Luhmann, N. Vetrauen. Ein Mechanismus der Reduktion socialer Komplexität. Stuttgart, 1989, s. 1). Důvěru je třeba pokládat za elementární kategorii sociálního života. Jednak vyjadřuje vnitřní postoj odrážející eticky odůvodněné představy a očekávání jednotlivých členů společnosti a z druhé strany je výrazem principu právní jistoty, který představuje jednu z fazet materiálně, tj. hodnotově chápaného právního státu, jehož ústavně normativní výraz je obsažen v čl. 1 odst.1 Ústavy České republiky.

Naznačená konkretizace principu právního státu je oním principem, který působí na straně stěžovatele a proti principu autonomie vůle, kterého se dovolávají obecné soudy. Je pak primárně úkolem obecných soudů najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti.

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 6. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 3/06 ve věci ústavní stížnosti V. V. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2005 č. j. 33 Odo 872/2005-302, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2005 č. j. 29 Co 39/2005-283 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 9. 2004 č. j. 9 C 33/98-256, jimiž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi obchodní společnosti ZEPTER INTERNATIONAL, s. r. o., částku 39 940,70 Kč s příslušenstvím.

Výrok

I. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 10. 2005 č. j. 33 Odo 872/2005-302, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2005 č. j. 29 Co 39/2005-283 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 9. 2004 č. j. 9 C 33/98-256 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Tato rozhodnutí se proto ruší.

Odůvodnění

I.

1. Ústavní stížností podanou ve lhůtě stanovené zákonem č.182/1993 Sb., o Ústavním

Nahrávám...
Nahrávám...