Technické zhodnocení a opravy z pohledu daně z příjmů

5.2.14.1

Technické zhodnocení a opravy z pohledu daně z příjmů

Ing. Zdeněk Morávek

V následující části se budeme věnovat problematice technického zhodnocení majetku na jedné straně a opravě majetku na druhé straně z pohledu daně z příjmů. Jedná se o poměrně složitou problematiku, která nemá jednoznačné vymezení v souvisejících právních předpisech, a proto je nutné často vycházet z judikatury správních soudů, nejčastěji Nejvyššího správního soudu ČR. Jedná se ale o problematiku, která je velmi častá v souvislosti s nemovitostmi a často se řeší ke konci zdaňovacího období, proto má zcela nepochybně své místo i v této publikaci.

Obecně na úvod je možné konstatovat, že technické zhodnocení majetku nelze promítnout do nákladů a do základu daně jednorázově v okamžiku vynaložení nákladů, ale opravy majetku ano, což je zásadní rozdíl mezi oběma kategoriemi.

Technické zhodnocení hmotného majetku je vymezeno v § 33 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v platném znění (dále jen "ZDP“), technickým zhodnocením se pro účely tohoto zákona rozumí vždy výdaje na dokončené nástavby, přístavby a stavební úpravy, rekonstrukce a modernizace majetku, pokud převýšily u jednotlivého majetku v úhrnu ve zdaňovacím období částku 40 000 Kč. Důležité tedy je, že se posuzují

• - výdaje u jednotlivého majetku, nesčítají se tedy výdaje u různého majetku téhož poplatníka,
• - posuzuje se úhrn těchto výdajů na tomto jednotlivém majetku ve zdaňovacím období, neposuzují se tedy jednotlivé výdaje charakteru technického zhodnocení samostatně.

Poplatník je vlastníkem dvou obytných domů, v obou případech se jedná o hmotný majetek ve smyslu ZDP. Na prvním obytném domě poplatník provede v roce 2013 rekonstrukci v částce 26 000 Kč a na druhém obytném domě modernizaci v částce 37 000 Kč.

Ani v jednom případě se o technické zhodnocení nejedná, protože výdaje se posuzují na každém jednotlivém majetku, a ani na jednom z domů nebyla částka 40 000 Kč překročena.

Poplatník je vlastníkem obytného domu, jedná se o hmotný majetek ve smyslu ZDP. V květnu 2013 provede na tomto domě rekonstrukci ve výši 24 000 Kč a v říjnu 2013 provede na stejném domě modernizaci v hodnotě 28 000 Kč.

V tomto případě se jedná o technické zhodnocení tohoto domu ve výši 52 000 Kč, protože se posuzují výdaje v úhrnu za zdaňovací období na jednotlivém majetku, proto je nutné oba výdaje sečíst, byly uskutečněny na tomtéž majetku.

V obou příkladech jsem samozřejmě předpokládal, že zdaňovacím obdobím je kalendářní rok.

Z daňového hlediska potom platí, že pokud není překročena částka 40 000 Kč, o technické zhodnocení se nejedná, a výdaje (náklady) na dokončenou nástavbu, přístavbu a stavební úpravy, rekonstrukci a modernizaci jednotlivého majetku, které nejsou technickým zhodnocením podle § 33 ZDP, je možné uplatnit jako daňový náklad v souladu s § 24 odst. 2 písm. zb) ZDP. Ovšem k tomu je nutné doplnit, že ustanovení § 33 odst. 1 ZDP současně dává poplatníkovi možnost, aby se rozhodl, že i výdaje nepřesahující stanovený limit, bude považovat za technické zhodnocení a postup podle § 24 odst. 2 písm. zb) ZDP neuplatnil.

Poplatník vlastní budovu, na které provede stavební úpravu – zbourání příček a změnu vnitřní dispozice v částce 38 500 Kč. Jiné výdaje charakteru technického zhodnocení nebyly na této budově v příslušném zdaňovacím období vynaloženy.

Poplatník tak může při splnění obecných podmínek daňové uznatelnosti uplatnit celou částku jako daňový náklad ve zdaňovacím období, kdy byly vynaloženy.

Pokud se ale o technické zhodnocení jedná, ať už povinně z titulu splnění podmínek, nebo proto, že se tak poplatník rozhodne, dochází k tomu, že o jeho hodnotu se zvýší vstupní cena (při rovnoměrném způsobu odpisování) nebo zůstatková cena (při zrychleném způsobu odpisování) a hodnota technického zhodnocení tak bude do daňových nákladů promítnuta formou daňových odpisů, nikoliv jednorázově. Ke zvýšení ocenění majetku dochází ve zdaňovacím období, kdy je technické zhodnocení dokončeno a uvedeno do stavu způsobilého obvyklému užívání.

Jak bylo uvedeno výše, technické zhodnocení představují dokončení nástavby, přístavby a stavební úpravy a rekonstrukce a modernizace.

Nástavby, přístavby a stavební úpravy jsou vymezeny stavebními předpisy, vymezení těchto pojmů je obsaženo v § 2 odst. 5 stavebního zákona (zákon č. 183/2006 Sb., v platném znění). Jedná se o změny dokončené stavby, přičemž

• - nástavbou se stavba zvyšuje,
• - přístavbou se stavba půdorysně rozšiřuje a tato přístavba je vzájemně provozně propojena s dosavadní stavbou,
• - stavební úprava je změna stavby, při které se zachovává vnější půdorysné i výškové ohraničení stavby; za stavební úpravu se považuje též zateplení pláště stavby.

Je zřejmé, že zejména se stavebními úpravami budou v praxi problémy ve smyslu stanovení, co lze za stavební úpravu považovat a co nikoliv. Podle ustálené judikatury správních soudů je posouzení oprav či technického zhodnocení závislé na konfrontaci původního stavu takového majetku s jeho stavem po provedeném zásahu. Pokud šlo o takové stavební práce, jež měly za účel uvést nemovitosti do původního stavu, lze je považovat za opravu majetku. Pokud však takovými zásahy do majetku došlo k zásadní změně jeho technických parametrů či změně jeho účelu, pak je nutné takové stavební práce kvalifikovat jako technické zhodnocení.

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR sp. zn. 5 Afs 44/2008-57 ze dne 12. 2. 2009, nebo sp. zn. 5 Afs 106/2008-47 ze dne 14. 9. 2009 :

"Nejvyšší správní soud v této souvislosti již opakovaně judikoval, že rekonstrukce a modernizace jakožto možné výsledky vynaložení výdajů, jež jsou technickým zhodnocením, jsou definovány v § 33 odst. 2 a 3 zákona o daních z příjmů pomocí povahy výsledné změny oproti původnímu stavu majetku, a proto není možné rozhodnout, že určitý výdaj byl vynaložen na rekonstrukci či modernizaci hmotného majetku, aniž by byl řádně zjištěn původní stav tohoto majetku a následně porovnán s jeho stavem po provedeném zásahu – viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 1 Afs 37/2008 - 79; ze dne 8. 11. 2007, č. j. 9 Afs 50/2007 - 59; a ze dne 12. 2. 2009, č. j. 5 Afs 44/2008 - 57, všechny dostupné nawww.nssoud.cz. Bylo tedy v zájmu stěžovatele, pokud hodlal náklady vynaložené na stavební práce zahrnout přímo do daňových výdajů, aby stav před provedením stavebních prací a stav bezprostředně po těchto pracích podrobně zdokumentoval, aby měl možnost tuto dokumentaci posléze předložit v daňovém řízení správci daně a splnit tak svou povinnost prokázat skutečnosti, které uvedl v daňovém přiznání.“

(V tomto konkrétním případě šlo o výměnu oken a klempířských prvků, výměnu stávajících dřevěných a keramických podlah za nové plovoucí a keramické podlahy, opravy omítek, výměny stávajících dřevěných zárubní za nové ocelové, výměny dřevěných dveří a opravy fasády.)

Uveďme si některé typické příklady technického zhodnocení staveb:

• zvýšení budovy o další patro,

• vestavba nových bytů či nebytových prostor do půdních prostor budovy,

• vybudování příček, které oddělují místnosti s tím související změna vnitřních dispozic budovy,

• posunutí stávajících příček a související změna vnitřních dispozic,

• vybourání stávajících příček,

• přístavba podzemních či nadzemních garáží, které jsou s původním objektem provozně propojeny (rozvody energií, dveřmi, výtahem, schodištěm atd.),

• vybourání zdi pro umístění nového okna či dveří či naopak zazdění původního otvoru okna nebo dveří,

• vybudování sádrokartonového podhledu

• zateplení budovy (viz např. rozhodnutí NSS ČR sp. zn. 5 Afs 44/2008-57 ze dne 12. 2. 2009).

Rekonstrukce a modernizace jsou vymezeny přímo § 33 ZDP. Rekonstrukcí se rozumí zásahy do majetku, které mají za následek změnu jeho účelu nebo technických parametrů. Modernizací se rozumí rozšíření vybavenosti nebo použitelnosti majetku.

Výkladový problém způsobuje v případě rekonstrukce změna technických parametrů, protože za to by bylo možné v případě volného výkladu považovat prakticky cokoliv včetně nepodstatných parametrů jako je barva či hmotnost. Správci daně ale zpravidla respektují nepsané pravidlo, že za technický parametr v tomto smyslu je považován pouze určující znak, který je typický a významný pro daný majetek.

Z judikatury Nejvyššího správního soudu ČR (např. sp. zn. 2 Afs 53/2008 - 48 nebo 8 Afs 4/2012 - 39) vyplývá, že změnu technických parametrů je třeba posoudit ve vztahu k celku, nemusí však dojít ke změně technických parametrů u 100 % daného majetku. V jednom z posuzovaných případů bylo posouzeno, že změna technických parametrů u 73 % potrubí v předmětné věci představuje dostatečně závažný zásah do majetku, který přinesl jeho technické zhodnocení.

Z téže judikatury plyne, že pokud při stavebních pracích došlo ke změně technických parametrů, jedná se v zásadě o technické zhodnocení. Výjimkou budou zejména situace, kdy změnu technických parametrů nutně přináší technický pokrok. Je zřejmé, že např. izolace budovy vyměněná po několika desítkách let bude mít lepší technické parametry (např. vyšší tepelný odpor při stejné tloušťce) než izolace původní, tato změna je však přisuzována přirozenému technickému pokroku a sama o sobě neznamená technické zhodnocení namísto opravy. Pokud tedy daňový subjekt nahradí původní materiál prokazatelně nejbližším materiálem na trhu (např. proto, že původní materiál se již nevyrábí), taková náhrada nebude mít sama o sobě za následek technické zhodnocení ve smyslu § 33 odst. 2 zákona o daních z příjmů. Celou situaci je zpravidla nutné posuzovat v kontextu celkové prováděné úpravy a nepostačí posuzovat změny vyvolané technickým pokrokem izolovaně.

V případě modernizace jako rozšíření vybavenosti či použitelnosti majetku je vhodné odkázat zejména na § 120 a § 121 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., v platném znění), který vymezuje, co je součástí věci a co je příslušenstvím věci.

Z daňového hlediska i z hlediska správného zaúčtování často bývá problém s rozlišením technického zhodnocení na straně jedné a opravy a údržby na straně druhé. Oprava a údržba představují přímý daňový a účetní náklad v tom období, kdy byly vynaloženy, z pohledu poplatníka se tedy jedná o výhodnější variantu, a proto v praxi bývá obvyklé, že poplatník má tendenci posuzovat výdaje jako opravu a naopak správce daně jako technické zhodnocení.

Oprava a údržba není daňovými předpisy přímo definována či vymezena. Co se rozumí opravou je vymezeno v § 652 odst. 2 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., v platném znění), opravou věci je činnost, kterou se zejména odstraňují vady věci, následky jejího poškození nebo účinky jejího opotřebení. Podle účetních předpisů (§ 56 odst. 2 vyhlášky č. 410/2009 Sb., v platném znění) se opravou odstraňují účinky částečného fyzického opotřebení nebo poškození za účelem uvedení do předchozího nebo provozuschopného stavu. Uvedením do provozuschopného stavu se rozumí provedení opravy i s použitím jiných než původních materiálů, dílů, součástí nebo technologií, pokud tím nedojde k technickému zhodnocení.

Jak je uvedeno např. v rozhodnutí NSS ČR sp. zn. 8 Afs 4/2012 - 39 ze dne 27. 4. 2012, oproti technickému zhodnocení, které přináší významnější kvalitativní a kvantitativní změny stávajícího majetku, bývá oprava pouze reprodukcí dřívějších užitných hodnot nebo drobnějším zhodnocením. Potřeba dosažení časového souladu mezi zdanitelnými příjmy a daňově účinnými náklady po dobu více zdaňovacích období proto nenastává a výdaje za opravy je možné jednorázově odečíst pro zjištění základu daně podle § 24 zákona o daních z příjmů. Samotný pojem "oprava“ není v zákoně o daních z příjmů ani v žádném jiném daňovém zákoně definován. Nejvyšší správní soud již ve své dřívější judikatuře dospěl k závěru, že za této situace je namístě vycházet pro daňové účely z definice pojmu "oprava “ podle účetních předpisů (viz např. rozsudek ze dne 7. 5. 2008, čj. 9 Afs 141/2007 - 83).

Údržbou se rozumí soustavná činnost, kterou se zpomaluje fyzické opotřebení a předchází poruchám a odstraňují se drobnější závady. Udržovací práce byly blíže vymezeny v § 86 odst. 1 stavebního zákona, a to jako udržování stavby v dobrém stavebním stavu tak, aby nevznikalo nebezpečí požárních hygienických závad, aby nedocházelo k jejímu znehodnocení nebo ohrožení jejího vzhledu a aby se co nejvíce prodloužila její uživatelnost (k těmto pojmům viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2005, č. j. 8 As 3/2005 - 86 a ze dne 24. 6. 2009, č. j. 1 As 35/2009 - 69, oba dostupné na www.nssoud.cz). V současné době je údržba stavby vymezena ve stavebním zákoně (zákon č. 183/2006 Sb., v platném znění) jako práce, jimiž se zabezpečuje její dobrý stavební stav tak, aby nedocházelo ke znehodnocení stavby a co nejvíce se prodloužila její uživatelnost.

Je tedy zřejmé, že přesné oddělení těchto činností je poměrně obtížné, navíc pokud je vymezení opravy účetními předpisy postaveno tak, že o opravu se jedná tehdy, pokud se nejedná o technické zhodnocení. Určitým vhodným vodítkem pak může být pokyn GFŘ D-6 a dále judikatura. Poplatník také může požádat, v souladu s § 33a ZDP, správce daně o vydání závazného posouzení skutečnosti, zda je zásah do majetku technickým zhodnocením.

Značná problematičnost rozlišení obou kategorií vyplývá jednoznačně i z judikatury, blíže k tomu např. jeden z nejnovějších rozsudků NSS ČR v této oblasti 8 Afs 4/2012-39 ze dne 27. 4. 2012: "Z uvedeného je zřejmé, že odstranění částečného fyzického opotřebení nebo poškození nevede samo o sobě k závěru, že se jedná o opravu. O opravu se jedná pouze tehdy, pokud odstranění částečného fyzického opotřebení nebo poškození nevedlo k technickému zhodnocení. Technické zhodnocení lze tedy obecně vnímat jako "opravu vyšší kvality“ (srov. rozsudky ze dne 28. 2. 2007, čj. 1 Afs 29/2006 - 87, či ze dne 11. 12. 2008, čj. 8 Afs 15/2008 - 139). Nejvyšší správní soud proto nepřisvědčil námitce stěžovatele, že samotné fyzické opotřebení potrubí a jeho havarijní stav svědčily jednoznačně pro závěr o opravě a vylučovaly technické zhodnocení. Tento stav byl totiž důvodem, pro který žalobce přistoupil k předmětným pracím, ale sám o sobě nepředurčoval, zda bude odstraněn prostou opravou nebo kvalitativně odlišným technickým zhodnocením. Havarijní stav potrubí ostatně žalovaný ani krajský soud nezpochybnili, dospěli však k závěru, že tato skutečnost není rozhodná pro posouzení, zda se v daném případě jednalo o opravu či technické zhodnocení. Z téhož důvodu ani důkazy o řadě dílčích oprav doložené v řízení před krajským soudem nemohly samy o sobě prokázat, že nedošlo k technickému zhodnocení.

Povinnost prokázat oprávněnost zahrnutí vynaložených výdajů pod § 24 zákona o daních z příjmů leží na daňovém subjektu. Tento závěr platí tím spíše, že hranice mezi tím, co je "pouhou “ opravou, a tím, co je již technickým zhodnocením, může být někdy nezřetelná. V každém jednotlivém případě je proto nutno tuto hranici určit pomocí dostatečně průkazných prostředků, které je daňový subjekt povinen doložit (srov. např. rozsudky ze dne 8. 11. 2007, čj. 9 Afs 50/2007 - 58, či ze dne 26. 10. 2011, čj. 9 Afs 24/2011 - 107).“

Další materiál, který řeší problematiku technického zhodnocení a oprav, a který bychom určitě při řešení měli brát v úvahu, je pokyn GFŘ D-6 k jednotnému postupu při uplatňování některých ustanovení zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Je nutné zdůraznit, že se nejedná o závazný právní předpis, ale jedná se pouze o výklad Generálního finančního ředitelství. Na druhou stranu lze ale téměř s jistotou předpokládat, že správci daně se budou tímto výkladem řídit, takže při odlišném postupu je nutné počítat s tím, že dojde ke sporu se správcem daně, který bude zastávat odlišné stanovisko.

K § 33 ZDP tento pokyn uvádí, že za změnu technických parametrů podle zákona se nepovažuje jen samotná záměna použitého materiálu, a to i v případě výměny oken s dřevěným rámem za okna s rámem plastovým, pokud zůstanou zachovány původní rozměry oken a počet vrstev skel oken. Za technické zhodnocení se rovněž nepovažuje vybavení motorového vozidla zimními pneumatikami. Výměna okem je již řadu let vykládána tímto způsobem, pokud nedochází ke změně rozměrů oken a nemění se počet vrstev skel, nejedná se o technické zhodnocení, a to i přesto, že je zřejmé, že dochází ke změně tepelně izolačních vlastností stavby a tedy ke změně technických parametrů majetku. Přesto není důvod se tomuto příznivějšímu výkladu bránit.

Obdobně je tomu v případě zimních pneumatik, protože vybavení zimními pneumatikami by jistě bylo možné považovat za rozšíření vybavenosti nebo použitelnosti majetku, nicméně GFŘ tímto říká, že se jedná o běžný daňový či účetní náklad.

K problematice pokynu GFŘ D-6 je možné doplnit i některá známá publikovaná stanoviska a sdělení MF ČR. Podle nich je možné výměnu radiátorových ventilů za termostatické považovat jak za opravu, tak za technické zhodnocení, rozhodující bude, jaké funkce plnily ventily původní. Pokud se jednalo pouze o uzavírací kohouty, které neměly žádnou regulační funkci, je nutné instalaci termostatických ventilů považovat za technické zhodnocení budovy. Pokud ale původní ventily regulační funkci měly, pak je možné jejich výměnu za ventily termostatické považovat za opravu.

V případě výměny koberců MF ČR uvedlo, že pokud je koberec pevně spojený s nemovitostí (přilepený, zalištovaný atd.) nahrazen novým, rovněž pevně spojeným s nemovitostí, jedná se o opravu. Pokud by se ale jednalo o výměnu volně položeného koberce za koberec pevně spojený s nemovitostí, je nutné tento výdaj posoudit jako technické zhodnocení.

V dalším sdělení MF ČR uvedlo, že za technické zhodnocení se nepovažuje pouhá výměna jednoduchých dřevěných oken za jednoduchá okna plastová, výměna kovových stoupaček za plastové stoupačky, výměna plechové střešní krytiny za jinou (tašky, šindele). Naopak za technické zhodnocení se považuje výměna jednoduchých dřevěných oken za dvojitá, či trojitá, a to bez ohledu na použitý materiál, při výměně stoupaček rozšíření jejich parametrů pokud jde o průtočnost eventuálně osázení měřiči a výměna střechy současně se změnou její konstrukce (např. plochá na sedlovou). Obdobně se za technické zhodnocení považuje výměna kotle jako součást stavby v souvislosti se změnou topného média, a to i tehdy, pokud nedochází ke změně výhřevnosti a jiných technických parametrů, protože tato výměna souvisí s různými stavebními úpravami, které jsou rovněž technickým zhodnocením.

Dále je důležité upozornit na bod 1 části k § 26 ZDP. Tento bod vymezuje, která výrobní zařízení, zařízení a předměty k provozování služeb (výkonů), účelová zařízení a předměty, které jsou samostatnými movitými věcmi i přesto, že jsou pevně spojeny s budovou nebo se stavbou. Dále pokyn vyjmenovává konkrétní případy strojů, přístrojů, zařízení, konstrukcí a technologických rozvodů, které se s přihlédnutím ke stavebně-technickým parametrům, funkci a účelu budovy nebo stavby považují za samostatné movité věci. S přihlédnutím ke stavebně-technickým parametrům, funkci a účelu budovy nebo stavby se jedná např. o tyto stroje, přístroje, zařízení, konstrukce a příslušné technologické rozvody (uvedeme pouze ty, které se v praxi vyskytují nejčastěji):

• - zařízení výtopen – kotelen (středotlakých, vysokotlakých, parních, horkovodních) a výměníkových stanic pro průmyslovou výrobu tepla,
• - požárně bezpečnostní zařízení a ochranné systémy, které slouží pro protipožární zabezpečení technologických zařízení, zabezpečovací zařízení a bezpečnostní zařízení včetně jejich signalizace v domech a budovách (kromě rozvodů),
• - zařízení pro místní rozhlas a čas (kromě rozvodů),
• - technologické výtahy, zdvihadla, eskalátory a pohyblivé chodníky,
• - strojní zařízení dílen, laboratoří a zkušeben,
• - zařízení průmyslové televize a dispečerských zařízení včetně velínů,
• - zařízení spojových zesilovacích stanic a telefonních telekomunikačních ústředen, vysokofrekvenčních a nízkofrekvenčních telekomunikačních zařízení, zařízení pro datové přenosy,
• - zařízení kuchyní a vývařoven pro veřejné stravování včetně chladírenského a mrazírenského vybavení,
• - strojní zařízení barvíren, čistíren, prádelen, sušáren, mandloven,
• - strojní zařízení kin, divadel, kulturních domů a zařízení, knihoven, archivů, lázní, koupališť, stadionů a krematorií,
• - strojní zařízení meteorologických a navigačních stanic,
• - účelová zařízení pro školství, vzdělání, kulturu, sport a účelová zařízení zdravotnických pracovišť,
• - audiovizuální zařízení budov a staveb,
• - přístroje a zařízení pro klimatizaci a vzduchotechniku,
• - informační, reklamní a propagační zařízení (světelná a nesvětelná), kromě trvale zabudovaných nosných konstrukcí a elektroinstalace,
• - antény včetně satelitních,
• - trezory a trezorové skříně,
• - telefonní ústředny, veřejné telefonní stanice ve stavebních dílech.

Znamená to tedy, že pořízením či instalací těchto zařízení nemůže dojít k technickému zhodnocení budovy, protože podle výkladu GFŘ se jedná o samostatné movité věci, které budou evidovány a odpisovány samostatně. A to i za situace, že se bude jednat o zařízení a předměty, které jsou pevně spojeny s budovou či stavbou.

Poplatník pořídí trezor v pořizovací ceně 53 000 Kč. Trezor bude pevně zabudován do stěny budovy v místnosti ředitele organizace.

Pokud se budeme řídit pokynem GFŘ D-6, bude trezor představovat samostatnou movitou věc i přesto, že bude pevně spojen s budovou, bude se jednat o hmotný majetek, který bude zařazen do třetí odpisové skupiny (položka 3-8) a odpisován samostatně po dobu 10 let.

Pravdou je to, že některá vymezení jsou značně nekonkrétní a je tak otázkou, jak budou v praxi aplikována. Obecně je možné shrnout, že pokud budou tato výrobní a účelová zařízení a předměty umožňovat funkci a účel nemovitosti (stavby) a budou se stavbou pevně spojeny tak, že případnou demontáží by došlo k poškození či znehodnocení této stavby, lze předpokládat, že budou se stavbou tvořit jeden funkční celek a výdaje vynaložené na jejich dodatečné pořízení budou představovat výdaje na technické zhodnocení stavby. Naopak, pokud tato zařízení a předměty budou sice pevně spojené se stavbou, ale ze stavebního hlediska nebudou umožňovat funkci a účel stavby a demontáží zařízení nedojde ke znehodnocení stavby, potom by toto zařízení či předmět mohl představovat samostatný hmotný majetek, který bude odpisován samostatně.

Je zřejmé, že toto vymezení není vůbec jednoznačné a v praxi je předmětem řady sporů. V případech takto nejasných výkladů často nezbývá, než se obrátit na judikaturu.

Z novějších rozsudků je možné obrátit se např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR sp. zn. 5 Afs 3/2010 - 144 ze dne 17. 10. 2010. V tomto rozsudku NSS konstatuje, že co se rozumí movitou věcí lze nesporně dovodit ze soukromého práva. Jsou to všechny věci, s výjimkou věcí nemovitých (pozemků a staveb spojených se zemí pevným základem). Pojem "samostatná movitá věc“ účetní a daňové předpisy nikterak nevymezují. Lze uzavřít, že pojem "samostatná (movitá) věc“ je pojmem právní nauky a judikatury. Používá se pro odlišení věcí od sebe navzájem, věcí hlavních od věcí vedlejších.

Dále NSS uvedl: "Podle § 120 odst. 1 občanského zákoníku součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Právní institut součásti věci je pouze zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích – na vzájemné sounáležitosti věcí a na míře jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť "to, co k věci podle její povahy náleží“, se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující a tedy, ve vztahu více věcí, za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní "patří“ natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace "nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila“ však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. V této souvislosti lze poukázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, v němž soud konstatuje: "charakter oddělení zákon nestanoví a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno, se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti, slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou.“

Oddělitelnost součásti věci posuzoval Nejvyšší soud např. i v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2369/99, v němž uvedl, že "oddělitelnost věci může spočívat v zásahu do hmotné podstaty věci, ale i v zásahu do některé vedlejší kvality. Znehodnocení musí být cenově (hodnotově) vyjádřitelné, může být kvantitativní, kvalitativní, funkční, estetické apod.“ V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99 byl za součást domu dokonce označen nábytek, ovšem za situace, kdy s jeho odstraněním poklesla estetická hodnota domu a byly nutné následné úpravy. V rozsudku ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003 Nejvyšší soud potom vyložil rozdíl mezi součástí věci a jejím příslušenstvím porovnáním míry jejich fyzické sounáležitosti s věcí hlavní a možností samostatného využití. Konstatoval zde, že "součást věci je s věcí hlavní pevně spojena a nemůže být oddělena, aniž by došlo k jejímu znehodnocení, přičemž toto spojení může spočívat ve …