Nepřístupný dokument, nutné přihlášení
Input:

Výkladové stanovisko ERÚ 1/2024 k problematice poskytování a rozúčtování odebrané energie zákazníkem

7.2.2024, Zdroj: ERÚ (http://www.eru.cz/)Doba čtení: 5 minut

Citujeme z výkladového stanoviska ERÚ 1/2024:

...

V popsaném případě není dalším faktickým odběratelům elektrická energie, plyn či tepelná energie poskytována přímo z distribuční soustavy či rozvodného zařízení, jak je obvyklé, ale skrze odběrné zařízení jiného subjektu, přičemž může jít jen o subjekt v postavení zákazníka. Další faktičtí odběratelé postavení zákazníka podle energetického zákona nemají proto, že neodebírají energii v samostatném odběrném místě vlastním odběrným zařízením (s čímž souvisí další právní následky jako nemožnost volby dodavatele apod.). Z hlediska zákona jde tedy o režim, kdy zákazník odebere prostřednictvím odběrného zařízení množství energie překračující jeho vlastní potřebu, ale v rámci odebraného množství energie je obsažena energie i pro jiného koncového odběratele[1]. Objevují se i případy, kdy nominální zákazník veškerou elektřinu a plyn nakupuje pro připojené konečné odběratele, tj. nemá vlastní spotřebu. V takovém případě by měl být držitelem licence.

Uvedené pojetí rozúčtování chápe ERÚ v kontextu úpravy energetického zákona jakožto alternativu způsobu připojení odběratele k elektrizační soustavě, plynárenské soustavě či rozvodnému tepelnému zařízení, kdy na jediné odběrné zařízení konkrétního zákazníka jsou připojena zařízení jiných subjektů. Pod tuto úpravu nepodřazuje případy, kdy dodávka energie je poskytována ve formě služby související s nájmem či podnájmem nemovitosti ve vlastnictví zákazníka či její části.

Na základě jakého právního titulu takové jednání bude probíhat mezi zákazníkem a koncovým odběratelem, energetický zákon výslovně neřeší, z podstaty věci se nicméně bude jednat o určitý smluvní závazek mezi zákazníkem a dalším faktickým odběratelem, jehož předmětem je poskytování části odebrané energie a hrazení nákladů na ni.

Zákon ve všech výše uvedených ustanoveních uvádí, že zákazník, který bude takto část odebrané energie poskytovat, „pouze rozúčtuje“ náklady na nákup energie dohodnutým způsobem. Z hlediska jazykové interpretace práva by bylo možno dovodit výklad, že zákazník by měl pouze platbu za dodávku energie (včetně regulovaných plateb) rozdělit podle spotřebovaného množství mezi sebe a jednotlivé koncové odběratele, kterým ji poskytuje, tj. tito odběratelé by platili z hlediska množství dodané energie pouze poměrnou část platby vyúčtované dodavatelem zákazníkovi.

Podle názoru ERÚ a ustálené správní praxe je nicméně přípustné, aby zákazník po koncovém odběrateli požadoval i část nákladů na udržování odběrného zařízení, pokud bylo nutné takové náklady vynaložit, neboť bez takového zařízení by dodávka dalšímu koncovému odběrateli nebyla zajištěna. Zároveň ERÚ nepovažuje oproti předchozímu stanovisku z roku 2005 za nutné, aby tyto náklady byly účtovány odděleně od nákladů představujících přeúčtovanou část platby za dodávku energie, pokud je zřejmé, jaká část platby je představována podílem na nákladech za udržování odběrného zařízení.

[1]      Tím se situace odlišuje od rozúčtování v režimu zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, které představuje rozúčtování v rámci určité jednotky (jednoho zákazníka).

Vztah k problematice neoprávněného podnikání a možnost správního trestání

Dovětek „náklady na nákup energie pouze rozúčtuje dohodnutým způsobem“ ve výše uvedených ustanoveních energetického zákona má význam i z hlediska veřejnoprávního. S ohledem na