dnes je 7.12.2022

Input:

Nález 85/1996 SbNU, sv. 6, K respektování ústavních principů ve správním soudnictví

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 6, nález č. 85

Pl. ÚS 18/96

K respektování ústavních principů ve správním soudnictví

Jsou-li správní senáty obecných soudů všech stupňů prvním, ale také jediným nezávislým tribunálem, u kterého se realizuje právo na soudní ochranu, pak ustanovení § 250f občanského soudního řádu, které při této organizaci správního soudnictví umožňuje nenařídit jednání, přičemž záleží jen na úvaze soudu a názor účastníků na potřebnost či nutnost jejich slyšení je právně bezvýznamný, je v rozporu s ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Nález

pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 24. září 1996 sp. zn. Pl. ÚS 18/96 ve věci návrhu IV. senátu Ústavního soudu na zrušení ustanovení § 250f občanského soudního řádu (nález byl vyhlášen pod č. 269/1996 Sb.).

I. Výrok

Ustanovení § 250f zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje dnem 1. května 1997.

II. Odůvodnění

1. Usnesením sp. zn. IV. ÚS 252/95 ze dne 13. června 1996 přerušil IV. senát Ústavního soudu (dále jen „senát“) řízení ve věci ústavní stížnosti J. M. Stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 393/94-24 ze dne 7. 8. 1995. Důvodem přerušení řízení byla skutečnost, že senát po opětovném a podrobném zvážení všech skutečností a zejména pak s přihlédnutím k rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva dospěl k závěru, že ustanovení § 250f občanského soudního řádu (dále jen „o Výše uvedený závěr opírá senát zejména o tu skutečnost, že správní soudnictví České republiky je koncipováno jako řízení jednoinstanční, bez možnosti jakéhokoliv, byť i mimořádného, opravného prostředku. K častému argumentu soudů, že ustanovení čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) sice stanoví, že jednání před soudem je ústní a veřejné, avšak výjimky stanoví zákon, zastává senát názor, že toto oprávnění zákonodárce je nezbytné vykládat ve všech dalších souvislostech, zejména s e zřetelem k ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Uvedené ustanovení Ústavy chápe senát tak, že zákon může vyloučit veřejnost a účast osoby, které se věc týká, jen v některých stupních řízení, např. u řízení odvolacího nebo kasačního. Princip veřejnosti jednání však musí být respektován alespoň v jedné instanci. V této souvislosti poukazuje senát na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hakansson z roku 1986 (A - 99) a na některá další stanoviska tohoto soudu. Podle názoru senátu nelze akceptovat častou námitku soudů, že obdobným řízením je např. i řízení podle § 243a o.s.ř. a některá další, neboť zde se jedná o řízení, kde již nejméně u jedné instance byl účastník řízení vyslechnut.

Pokud platná právní úprava správního soudnictví, konkrétně pak § 250f o.s.ř., umožňuje nenařizovat jednání, přestože jsou správní senáty všech stupňů soudů prvním a jediným soudním tribunálem, u kterého je realizováno právo na soudní ochranu, je senát toho názoru, že toto

Nahrávám...
Nahrávám...